Nevim jak dal...

Otázka:

Dobry den, jmenuji se Dana a brzo mi bude 23 let. Trpim jiz delsi dobu depresemi, ktere jsou v posledni dobe neunesitelne. Pred 14ti dny jsem ztratila partnera, rozchod, a nemuzu se z toho probrat. Jiz odmala jsem mela problemy se svym vlastnim Ja. Nedokazala jsem se prijmout takova jaka jsem. Prilisna sebekritika, nulova sebeucta. Nesnasim sve telo, svuj vzhled i cely svuj zivot. Prepadaji me myslenky, ze jsem vlastne uz k nicemu, ze jsem stara a ze uz si nikoho nenajdu, nikdo me uz nebude chtit. A ja nevim jak se techto myslenek zbavit. Zivot prestal mit pro me smysl a ja jen sedim a nemuzu se vzchopit, nedokazu nic delat. Vubec nic. Ani plakat mi nejde. Jen trpim nejakou neurozou ci co je to, stale stazeny zaludek v nervu. Je to velmi neprijemne a ke vsemu jsem studentkou na VS a diky tomu se nedokazu soustredit plne na uceni jako driv.
Nevim ejstli mi dokazete pomoct, ale ja to ve svem tele s mou psychikou uz nemuzu vydrzet. Uvedomuji si, co vsechno neni v poradku, vim to, co je spatne, ze je to spatne, to co delam a co si o sobe myslim, ale natolik me to ovlada, ze nevim jak s tim bojovat.
Nejhorsi je ta prazdnota co kolem sebe citim. Ta nulova vidina budoucnosti. Nevidim vubec nic pekneho, mam pocit, ze uz me nic nepotka, neceka a ja budu navzdycky uz jen smutna, nestastna a sama.
Kazde nove rano se pro me stava strasnym uvedomenim, ze uz je zas dalsi den. Nejradsi bych prospala aspon pulku zivota, abych to uz tady mela za sebou. Nejsou to myslenky na sebevrazdu, to ne. Ale proste nebavi me to tady. Neprinasi mi muj zivot uspokojeni a nejsem absolutne stastna. Ke vsemu mam pocit, ze clovek muze byt stastny pouze ve svazku s nekym. A kdyz nemam partnera, ktery mi dodava davku sebevedomi, tak si prijdu jako nula, skareda a o nicem.
Vzdy jsem mela sen, ze budu mit jednoho partnera na cely zivot. Ale doted jsem ho nenasla, vzdy to byly vztahy na pul roku a me to strasne ubiji, kdyz vidim kolem sebe ty stastne trvale parecky a ja uz proste ztracim nadeji v to, ze se jednou jeste zamiluju, protoze budu mit obrovsky strach, z toho dalsiho rozchodu, co me jiste nemine.
,Hlavne chtela bych se naucit zit sama se sebou. naucit se zit sama svuj zivot. A ne se stale citi menecenne jako troska, kdyz jsem sama. Bojim se vychazet na ulici, aby nahodou nekdo nespatril, ze jdu po ulici sama. Ze nemam ve svem veku partnera. Prijde mi to strasne ponizujici. A hlavne neobvykle. Protoze v mem veku se kolem me lide berou a maji nekolikalete vztahy. A ja stale nic. Kdyz k tomu pridam sve sebehodnoceni, tak je mi na nic. A proste nevim jak z toho ven.
Budu moc vdecna, kdyz si to nekdo od vas precte a jestli bude mit jakoukoli radu, tak budu vdecna jeste vice.
DEKUJI MOC, nashledanou

Odpověď:

Komentáře (1)

  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Dobrý den Dano,
    přestaňte "koukat přes plot" a uleví se Vám. Hned Vám metaforu ozřejmím. Žijete v přesvědčení, že ostatní se mají lépe než Vy a trápíte se tím. Neustále se srovnáváte s ostatními a vždy si na nich najdete tu dovednost či vlastnost kterou Vás, dle Vašeho názoru převyšují. Jste zaměstnána představou ideálního života, ideálního vztahu ... ale nic takového objektivně neexistuje. Věci mají vždy takovou hodnotu, jakou jim dáme. Bojíte se chodit sama po ulici ve svých 23 letech? I když budete mít vysněného partnera, budete často po ulicích chodit sama a věřte mi, často Vás to bude těšit, že jdete sama. Nevím co Vám brání přijmout se takovou jaká jste, ale měla by jste na tom pracovat. Štěstí se vždy odvíjí od našeho hodnocení a jen my určujeme co je pro nás dobré a co ne. Někdo je v sedmém nebi, je-li mezi jeho nohama a zemí cca 600 metrů, ale druzí strachy ani nedýchají a je to trauma na celý život. Nežijte život ostatních, ale svůj. Nezáviďte ostatním štěstí, protože oni se nemusí cítit šťastní.
    Nejde-li Vám to, navštivte osobně odborníka a zapracujte na svém sebepřijetí.
    Lucian

    Čer 15, 2007